pajabasnickarka
Čekám , až otevřou se brány pekla,až vymstí se mi ,co jsem udělala,co jsem řekla, až stane se,co má se stát a ty přestaneš mi věřit, přestaneš mě mít rád.Nestane se zázrak,bude jen tma, která zakryje černotu duše mé,peklo je peklem,osud už jen v dlani Tvé.V tvém srdci a v tvých očích taky,Slunce stín zakrylo,oblohu obestřely mraky.Miluju tě a miluješ mě ještě taky?..........Roky nakupuji na Vinted,jen bohužel
teď měsíce kupují jen starým způsobem,takže už nikdy nebudu mít žádné hodnocení,což mě mrzí,protože v podstatě všechno nakupují tady a vzhledem k mým vždy kladným výborným hodnocením,tak by tam již byly stovky dalších.Já jen pro upřesnění, že se absolutně v mojí spolehlivosti nic nezměnilo 👍😀.........Nedosáhnu na hvězdy,nedosáhnu na zem.Jsem vitr,co strčil jsi do kapsy a dveře za sebou zavřel.Jsem kámen u cesty i řeka bez ryb,umlčet jsi me chtěl polibky,vrátit čas,kde náš svět byl ještě bez chyb.Postavil si mi vzdušnej zámek,zasypal mě drahýma perlama,svůj portrét pověsil sis na zeď,slzy moje zakryl jen tak zbůhdarma.Nedosáhnu ke slunci a stejně chci věřit,ze peřina plná prachovýho peří je našim klíčem ke štěstí .Nedosáhnu už nikdy nikam,stín nikdy nebude víc,než zase stínem,ikdyž si na to těžko zvykám.Snažím se najít naději i tam ,kde není,v rudé záplavě na dně řeky.Proč v tvých očích nevidím,to co tam být mělo.Nebe zase hoří,ikdyž potemnělo.Hvězdy padají do prachu u tvých dveří,z té divnè lásky jsem němá a kříčím kříčím,jako lhář,co sám všemu věří.........Můžeš mi vzít můj život,můžeš vypít mou krev,můžeš zapálit ohně,rty mi nití zašít,aby nebylo rozumnět,slovům ,kterýma se bráním,před tebou,před světem ,z kterýho bych chtěla uletět na křídlech zoufalých andělů tam nahorů mezi hvězdy,tam kde čas plyne jinak,pomalu.Tam,kde ty nikdy nebudeš,protože tvé srdce uvězněnè ve zdi je tvým chrámem,tvým domovem.Žiješ ve stínu,tma je tvým osudem
ale ikdyž je ti z lásky do smíchu,to ty jsi hlupákem,který dávno mezi těma cihlama,umřel ,odešel,zabil sám sebe,oči vypíchl si ostnama.Protože já i s těma bolavýma křehkýma křídlama cítím,takže jsem,i mezi těma hvězdama. Jsem Popelka z pohádky,z knížky,co jsem četla ,jako malá,zlá macecha mě otrávila a potom mě ubodala.Svět jen málokdy je takovej,jakej by měl být.Nohy mám silný a tak na nich šlapu šlapu,snažím se přežít,snažím se ubránit.Dobrý rady,jak každý je strůjcem svýho osudu beru s nadhledem,srdce mi bije a stejně mě k sobě táhne zem.Taky se snažím být štastná,spokojená přijít domů ale cokdyž,cokdyž...jsem jen jinovatka na zmrzlým listí a vítr v korunách stromů.Smutek,co za zrcadlem zčernal,jako obloha.Do vlasů mi zacuchaly trní,k nohám pro zasmání přidělaly podkovu.Do otevřených ran mi sůl nasypaly a řekly,že to není trest od ďábla ale od boha.Co na tom,že ničemu už nevěřím.Vždyť plameny taky zlátnou v západu slunce a přitom to je oheň z popravišť,........Na konci cesty,na konci všeho,nahá a uplakaná vnímám okamžik toho,co k tomu spělo.Nesplněná přání,probdělý noci,pád do ničeho.Kolem mě ticho a nikdo nevolá,ať se vrátím,ať dýchám,ať žiju,ať nechci skočit.Kameny se valí,z řeky staly se krvavý stoky.Mít víru,popadnu ty kameny,zacpu něma v srdci díru a nechám,ať mě kroky zavedou,tam kde všechno né tak bolí,kde je ještě o co stát,kde má mě někdo rád a květy kvetou a voní voní po naději......Dlouhá předlouhá byla tahle noc,do tmy volám o pomoc.Už jsi pro mě jdou ti z pekla poslové,bojím se a těším,no vždyť je to poprvé.Poprvé,co umřu,poprvé,co budu pykat,v mojem polštáři doma zůstaly moje slzy a já si musím zvykat.Doufám,že to bude bolet míň,než co mě kdy bolelo,vlčí píseň je moje hymna a les je moje smuteční síň. Komu se nademnou zželelo,že z tmy přejdu jen do tmy ale v té druhè bude větší klid,přestávám se bát a to co dřív se mě tak nechtělo,je najednou jen příběh pro blázny.Tady pod zemí místo nebe,kousek po kousku vzal si mi sílu,nedal si mi sebe.S otevřenýma očima a přece ne živá,miluju,cítím,prostě jsem jiná.Jsem jiná,než jsem kdy byla.V mojich očích byly pořád jenom slzy,v tvých rukách síla.Zraňoval jsi mě,chtěl jsi mě zabít pomalu,tatam se ocitla víra.Vlasy mi vyškubat,nohy podrthnout,ať už nikdy nevstanu,tak přesně to jsi chtěl.Můj vlastní vrah mě hladil a zabíjel.Trhal na louce kytky a potají stloukal kříž se jmènem. Pořád je to nějaký,ač divný cit.Láska bolí,tak hodně bolí,až zkouším otevřít svá pomyslná křídla,snažím se v sobě všechny ty pocity umořit,snažím se aby z černé byla bílá a stejně to vidím,že mě chceš znovu uhodit.A ty kytky lásko,který jsi natrhal,tak můj hrob jsi jima zasypal.Zasypal jsi je solí z mojich slz,zalil krví,cos ze mě nachytal a ty jsi pořâd svůj a pořád jsi ještě żivý,jsi takový,kterýho jsem se tolik bála,ikdyž jsem tě milovala. ......Zabij mě potichu,tak aby mě nikdo neslyšel,zabij mě tak,aby nikdo ani kapku mojí krve neviděl a to všechno,ať je ve jménu lásky,kterou jsem křičela do ticha,když jsi dělal,že moje bolest se tě netýká.Zabij mě a z mojich vlasů upleť pro sebe bič a z mojich zubů udělej sekeru.Sám sebe pak poprav,utni si nohy,po kterých si šel vstříc svým démonům,utni ruce,kterýma si mě hladil a pak je měl dost pádnou zbraní.Zabij se,tak jako jsi zabil mě a moje sny,jak špatný bylo usínaní a vědomí,že prohrávám na body a není na co čekat,není už důvod žít..........Nejsem Čachtická paní,co se koupe v krvi za svítání,nejsem ani princezna z pohádky,co oblíká si královský šat,jsem jen obyčejná dívka žena,co si přála abys ji měl jen normálně rád.Nejsem zlatý poklad,který by sis tak hrozně rád přál vykopat,z pohledu tebe nejsem nic a v podstatě není ani o co stát.Napřažená ruka,výkřik do nicoty.Bůhví,co nás ještě čeká,když stejně věříš,že takhle je normální žít,že cit si koupíš stejně,jako nový boty a o slzách prohlásíš,že jsou určitě ze štěstí.Pokřivenej svět plnej rozbitých zrcadel,nastavený pravidla plný bezpráví,to je to co jsi stejně nejvíc chtěl,vlasy potrháný,jako větve za bouřky.Rty ,co prosí o život a přitom jsou strachem pevně semknutý...........Krví zbrocená,ještě živá ale nechtěná,bloudím světem plným bezpráví,čekám,až mi srdce pukne,až se žalem zastaví.Až odejdu a moje hvězda semnou vyhasne,až nebe zčerná a andělům křídla uláme.Až....až už nikdy nebudu ale přestanu plakat,víčka sladce uvolní poslední hořký slzy a přestanu čekat,až větve ze stromů proboudnou i to tvoje divný žití,až ptáci přestanou zpívat,až až klesnu mezi luční kvítí a tebe se už nikdy nedotknu,přestanu tě milovat...Zabiju tebe a pak sebe,nejsi dar,co spadl by mi z nebe.Jsi trest,který mi někdo udělil aniž by mi řekl proč to tak vůbec musí být.Proč jsi vykonavatel mýho osudu,jsi ten ,kdo čeká,že odejdu a že nebudu,že je čas odejít.Skrze mou lásku,proto,že tě miluju,jako trávu vytrháš mi vlasy,políbíš mě,utečeš a stejně klid nenajdeš......Smutek zavře mi oči,budeš ten,kdo do mého světa naposledy vkročí a do dlaně mi položí krvavý obvazy a kamení.Láskou zmatená nevím,pořád to nechápu,proč jiní mají snad víc štestí,proč z těch kamenů už dřív nepostavils most,který by vedl přímo do nebe,proč raději si je schovával a čekal,až stříbro si v mých vlasech ustele a teprve pak,stejně jako ty víčka ztěžknou mi i ruce pod nánosem trápení.Ach bože já prosím,tolik prosím,ať se to kamení,na peříčka holubic promnění a já ješte chvíli můžu doufat,věřit,v lásku a všechny její podoby.Je to naposledy,co jsem ti věřila,co jsem ti zašeptala, že tě miluji a Tvou krev vypila a přitom polykala slzy,polykala slova z velkou dávkou hořkosti.Ta černá paní s kosou, vybírá si ty hodný,těm zlým zpívá ukolébavku a hladí jim spánky, ať mají ještě hezčí sny.Něžně,jako křídla motýlí polibek vtiskne pro další temný dny...V příštím životě bude se mi zdàt o tobě,stromy pokvetou, ikdyž bude padat sníh.Ptàci k nebi vzlétnou,poplavou v mrakových peřejích a růže ledabyle pohozenà u dveří neuschne,nezvadne,dàl bude vonět láskou,dotekem,příslibem dalších a dalších ne tak všedních dní...Marný je věřit na zázrak,zlo zůstane vždy zlem.Je to muž a je to žena,je to dítě ,který s batohem na zádech hledá štěstí po kapsách a přitom je vězněm ve čtyř zdech.Zlo je v očích a taky v krvi,bodnout můžeš do srdce stokrát a nebo napoprvý a stejně nezmnění se nic.Touha po lásce a síla v dlaních,slzy po kapkách ,záchvěv křídel noční můry.Rozum se ztratil,uschnul v blátě,jako list,potají stejně dál doufám,věřím,krvavý rány se snažím zalepit....Znàm tvoje vlasy,jsou utkaný z mořské řasy,znàm tvůj hlas a chci ho slyšet zas.Znàm dobře tvoje oči,je to řeka,do které se lehce vkročí ale pak,podívàm se z té hlubiny do oblak a slzy se proudem rozutečou na všechny strany a z tê làsky všechny ty ràny,všechny ty šràmy,potopí mě mezi kameny.Studenà a navždy smutná nepůjdu už nikdy po zemi....Každý den se modlím,ať ještě žiju,krvavýma rukama si otvíràm oči,smívàm prach,zdíràm špínu.A stejně, stejně to je zbytečný,nožem bodàm do hlíny,hloubím si díru na rakev,pryč házím kameny a ještě naposled, vyndám si ten,co mě tíží na srdci,co pálí,ujídà mi sílu.Všude kolem mě hoří moje krev,maso odpadává a morová paní z vesela tančí a slaví.Začínà svítat a já padám k zemi taky,v očích už není nic,ani stopa po naději.Padám a ještě naposled si přeju,ať se jako podzimní vítr rozesměju, ať do listí schovám smutky svý,ať moje krev má váhu a zasytí všechny potřebný.....Jsi posledním paprskem slunce,který se za hory zaboří a na zem padne chlad,jsi vítr,co usekà stromům větve a do kmene vyryje, že i tak mě stejně máš rád.Ale já nevěřím, nemám proč, vždyť blàznovi taky řekneš pojď a skoč a on to udělá všechno teď a pro tebe,neviditelný jsou křídla a těžká je cesta do nebe, když chyběla víra v cokoli.V zemi je taky hodně místa,vykopat jámu tolik nebolí.....Řekni to jinak,had má taky jen dvě oči a občas svlíkne kůži.Ty té svojí máš plnou skříň, lží plnou nůši a sám se bojíš,co bude, až ji otevřeš.Někomu z ní vypadne jen pomyslný kostlivec a já potřebuji sérum,jen když dveře odemkneš.A to všechno proč? Proč, když máš hlad, hledáš si tu nejsnažší oběť, té co říkáš,že ji máš rád.Kousni mě jednou,po sté,uštkni mě a spolkni.Pořád jsi to ty, temný chladný had...Zhořím, protože sis to tolik přál, protože kdybys mě ubodal ,do konce života by si byl mezi čtyřma stěnama, můj vrah,co zabil jen tak zbůhdarma.Svoboda má spoustu podob,spoustu úskalí.Ptáci jsou svobodní a taky přece létají i mezi bouřkový mraky.Tak řekni,že bys jen tak chtěl křídla,že by jsi to
chtěl taky i za cenu mého života,jen aby to bylo bez námahy,bez trestu,bez odsouzení,beze stopy,bez toho,že bys mě kdy miloval....Vím že mě zabiješ, přitom se mě ani nedotkneš,vim to a přece jsem s tebou.Jdu vedle tebe dál,cestou slepou a z očí tečou mi slzy,jakoby to byly z pohádky drobečky z chleba.Nevidím budoucnost,vím totiž moc dobře,co nás dva čeká.Vim to a nemyslím si,že mě někdy budeš doopravdy milovat,jsem odsouzená žít s tím,že vedle mého boku, kráčí můj vlastní kat.Ne každý to zažije,ne všichni tomu věří,jsou okna bez mříží,jsou stovky dveří,za kterýma teď zrovna někdo pláče a chce žít,Vzpíná ruce k tiché modlitbě ,nechce ránu,nechce uhodit.....Zavři oči, než tě zabiju, něž se z tvé krve lačně napiju a budu dělat,jakoby nic,ikdyž si pro mě přijdou a vezmou na mě sekeru i bič.Žhavým železem dají mi polibky,takový , jaký jsem dával tobě a tys plakala,prosila,slzy tvý padaly na kytky a oba sme věděly ,co bude dál.V očích lidí vrah a v tvých ten,kdo o tebe stál a tys ho milovala,ikdyž jsem v rukou držel nůž.A tys jen zašeptala,tak dělej... už...bože odpusť mi tu divnou lásku,to naše prokletí.Vitr odnesl vůni tvojí krve,stopy bolesti.Kde je hranice toho,co se ještě smí,ty nežiješ a já taky vlastně už nejsem.Ztracený prazdný nechám si stít hlavu,jen ať padá do listí a směšně,jako míč kutálí se dál,dál.Horší , něž pocit zmaru je bojovat,pak už jen žebrat,doufat v život,vědět,žes doopravdy žádný neodžil, neměl. Že u vrat,tam na zdi,jsou naše jména ale všechno to kolem je už bez nás a je to tak lepší,černí ptáci krouží na nebi,jako mračná duchna plná smetí.Příběh dvou lidí, kteří přestaly věřit,Dvou lidí,který chtěly jenom milovat, poskládat něžný slova do souvětí a místo nich,ten v hlavě jim poradil,jak dál a proto mi lásko moje,kat hlavu sťal...Zůstaň tu se mnou,kam bys šla.Kolem Tebe mihl se stín a přišla tma a já nevěřím,i kdybych stokrát chtěl,že vrátíš se zpátky,nohama vkročíš na pevnou zem ale tak to není a nikdy nebude.Svýma velkýma křídlama màchàš kolem sebe a stejně,jako jà nic nechápeš.Nàm oběma tečou slzy, mě na polštář a Tobě přes mraky.Nevím,koho z nás to víc mrzí,lásku nejde vzít,nejde to přebolet.
- Ogłoszenia
- Opinie